Téma habartovských židů vyvolalo po zveřejnění na facebookovém profilu poměrně slušnou odezvu, a proto jsem slíbil ucelený článek o celé rodině Mendlových. Přečtěte si proto pár řádků o osudu jedné židovské rodiny z Habartova.
 |
| Arnošt Böhm (zdroj Národní archiv) |
 |
| Marta Böhmová (zdroj Národní archiv) |
Dějiny
holocaustu s sebou nesou statisíce zapomenutých tragických příběhů, jejichž tajemství často odkrýváme až desítky
let po smrti jednotlivých obětí. V mnoha případech totiž z rodin nezbyl nikdo,
kdo by své příbuzné hledal, a tak jsou jednotlivé osudy obětí pozapomenuty spolu
s nimi. Mnoho příběhů bez šťastného konce lze objevit také v obcích, kde
dnes žijeme. Jedním z nich je i osud židovské rodiny Mendlových z Habartova
někdejší obce Habersbirk.
Adolf
Mendl byl židovský obchodník v Habartově, kde se mu společně se ženou
Kateřinou v průběhu let 1892-1900 narodilo pět dětí. Richard (1892), Max
(1896), Marta (1897), Berta (1899) a Emil (1900). Mendlovým se narodily ještě
dvě další děti. Ty však zemřely těsně po porodu. Život rodiny byl nejspíše
poznamenán častým stěhováním, protože záznamy o Mendlových máme střídavě z vesnic
Bukwa (Bukovany), Habersbirk (Habartov) a Lauterbach Dorf (Čistá). Nejdelší
etapu společného života však trávila rodina v Habartově, kde bydlela
v domě čp. 160 a kde měl Mendl svůj obchod. Zde také rodina přečkala 1.
světovou válku v letech 1914-1918. Je velice obtížné s jistotou určit
průběh dospívání jednotlivých sourozenců, protože záznamy se nám dochovaly jen
velice kusé a dohledat jakékoliv konkrétnější zmínky
je rovno malému zázraku. Z pozdějších zdrojů ovšem víme, že obě sestry,
Marta i Berta, nepracovaly, ale byly ženami v domácnosti. Nejmladší Emil
se vydal na řemeslnickou dráhu jako kožešník, což bylo jedno z nejčastěji
provozovaných židovských povolání.Poválečné
období a následná léta musela být pro již dospělé sourozence jedněmi
z nejšťastnějších úseků jejich životů. Dokladem toho jsou především
jednotlivé manželské sňatky. Max Mendl se oženil s Růženou Östereicherovou
z Postoloprt a již 11. listopadu 1924 se jim narodil syn Arthur. O osm let
později se jejich rodina rozroste ještě o dceru Zuzanu. To se již píše 24.
říjen 1932. Marta se provdává za Kamila Böhma z Karlových Varů, kde 1.
března 1927 spatřuje světlo světa syn Hanuš a
posléze 23. ledna 1932 i další syn Arnošt. Nejdéle v rodném Habartově
nejspíše zůstala druhá z dívek, Berta. Ta totiž do manželství vstupuje až
v prosinci 1937, kdy se jejím mužem stává Viktor Östreicher
z Postoloprt (bratr Růženy Östereicherové). Děti spolu tento pár
s největší pravděpodobností neměl. Největším tajemstvím jsou pro nás
manželství zbylých dvou chlapců. U Emila víme, že byl ženat, ovšem bohužel se
nepodařilo dohledat s kým. Můžeme se pouze domnívat, že jeho ženou byla Němka.
Ve prospěch této domněnky by svědčil fakt, že byl zařazen až do jednoho z posledních
transportů do Terezína. Ve většině případů se tak stávalo u smíšených
manželství. U nejstaršího Richarda informace zcela postrádáme.
 |
| Emil Mendl (zdroj Národní archiv) |
Situace jednotlivých rodin se začala měnit spolu se vzrůstajícím mezinárodním napětím a ohrožením nacistickým Německem na konci třicátých let. Nebyla tu ovšem jen mezinárodní politika, ale také nenávist sudetských Němců vůči židovskému etniku, žijícímu v pohraničí. Oba tyto faktory byly rozhodující při zvažování možnosti nadále setrvat v rodném regionu či rozhodnutí urychleně jej opustit. Usuzujeme tedy, že zmíněné rodiny odcházely z pohraničí již před událostmi v září 1938 a to nejčastěji do větších měst – Plzně či Prahy. Radikální obrat situace přišel v období tzv. druhé republiky, v níž začala platit mnohá protižidovská opatření. I ve velkých městech se tak život pro Židy v mnohém stával těžším. Tento stav se ještě prohloubil po 15. březnu 1939, kdy došlo k rozbití Československa a následnému vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, ale také ke vzniku samostatného Slovenského štátu. Židé byli nuceni k odevzdávání nejrůznějších věcí a také se na ně začala vztahovat platnost Norimberských rasových zákonů. Složitým se stalo i dokazování míst trvalého pobytu před říjnem 1938.
Max, Růžena, Arthur a Zuzana přišli do Prahy začátkem října 1938 a pronajali si byt v ulici Soukenická 4 v Praze II. Sám Max pracoval jako dělník na židovském hřbitově v Olšanech. Tento stav vydržel až do letních měsíců roku 1942, kdy celé rodině přišlo nařízení o nástupu do povinného transportu do Terezína. Ten byl realizován 2. července 1942 a měl označení AAl. Bylo transportováno 1005 lidí. V Terezíně se ovšem Maxova rodina nezdržela příliš dlouho, jelikož již 25. srpna téhož roku byla společně s dalšími 1000 lidmi v rámci transportu Bc poslána do vyhlazovacího tábora Malý Trostinec, nedaleko Minsku. Transport Bc přežil z 1000 lidí pouze jediný člověk. Neznáme přesné datum smrti rodiny, transportní čísla nám ale prozrazují, že minimálně během transportu byla ještě celá rodina pohromadě.
 |
| Hanuš Böhm (zdroj Národní archiv) |
Podobný
životní osud potkal také mladší sestru Bertu. Ta prokazatelně utekla
z pohraničí se svým manželem Viktorem Östreicherem a zamířila do Plzně. I
zde je ovšem neminul transport do Terezína, který proběhl 26. ledna 1942.
Dne 11. března 1942 pak byli zařazeni do dalšího transportu do tábora Izbica ve
východním Polsku. Tento transport s kódovým označením Aa přežilo 8
lidí. Östreicherovi bohužel takové štěstí neměli.Druhou
sestru, Martu, jsme opustili po narození druhého syna Arnošta, tedy v roce
1932. Podobně jako Max i Marta utekla s dětmi z Karlových Varů do
vnitrozemí. V roce 1938 je hlášená v Uhříněvsi. Z dochovaných dokumentů
můžeme soudit, že rodina Böhmova tušila nadcházející nebezpečí a snažila se ze
země uniknout již před březnem 1939. Cestovní pas skutečně Marta Böhmová i
s dětmi obdržela, avšak jednoduše řečeno, nebylo kam jít. Židy v té době
moc evropských zemí přijímat nechtělo, a Böhmovým se tak republiku opustit nepodařilo.
Působí dosti mrazivě, číst policejní záznamy, podle kterých se Marta Böhmová
pokusila s dětmi ze země dostat do Anglie ještě v srpnu 1939 avšak opět
neúspěšně. Na přelomu let 1939-1940 učinila Marta poslední zoufalý pokus o
záchranu svých dvou synů, Arnošta a Hanuše. Její naděje se tentokrát upínaly k Sovětskému
svazu. Ani třetí pokus bohužel však nebyl úspěšný. A stejně jako Maxovi přišel
také Martě v létě 1942 příkaz k nástupu do transportu AAl do
Terezína. V Terezíně byl ale jejich pobyt krátký. Sestával pouze z
dvanácti dní. Poté je 14. července 1942 čekal
nucený transport AAx, kterým byli posláni do Malého Trostince. Z rodiny
Böhmových nikdo nepřežil.O
štěstí v neštěstí můžeme hovořit v případě nejmladšího ze sourozenců
Emila. Jeho osud je pro nás společně s osudem nejstaršího bratra Richarda
zahalen největším tajemstvím, především díky absenci jakýchkoliv dokumentů. Víme
ale, že svou práci kožešníka vykonával Emil během války v Plzni, kde
bydlel na adrese Smetanovy sady 5 a je nám známa také skutečnost, že byl
ženatý. Oproti svým sourozencům měl Emil to štěstí, že byl do Terezína
transportován až 4. února 1945. Tedy tři měsíce před koncem války. Tento
relativně krátký čas v ghettu přežil a díky přispění nemalé porce štěstí
mohl na vlastní oči vidět osvobození Terezína vojáky Rudé armády. Zda tyto
měsíce s Emilem v Terezíně společně prožil také nějaký jeho rodinný
příslušník, bohužel zatím nevíme.
Rodina
Mendlových je jednou z mnoha rodin postižených hrůzami válečného masakru.
Devět nevinných členů jedné rodiny se stalo oběťmi masového zabíjení, jehož
důvodem bylo pouze odlišné náboženské vyznání. Počet obětí jedné
z největších tragédií moderních lidských dějin je obrovský. Za tímto
obrovským číslem, které samo o sobě působí hrozivě, se však skrývá obrovské
množství jednotlivých neskutečně tragických osudů. Existence ponížených a
brutálně zavražděných lidí díky rasovým a náboženským předsudkům. Životní
příběh Mendlových i dalších šesti milionů židovských obětí by neměl být nikdy
zapomenut.
Aleš Vopat
Žádné komentáře:
Okomentovat